Sám jsem vždy přistupoval k pojmu time management s odstupem, bral jsem jej jako slůvko spjaté s něčím, co se mne netýká. Nepohyboval jsem se ve firmách, ani jako lídr, ani jako zaměstnanec. Z pozice studenta jsem si byl vědom svých vlastních starostí a nepřišlo mi nijak adekvátní na ně time management vztahovat.
Nepotřeboval jsem ale ani dočíst první kapitolu knihy Davida Allena Mít vše hotovo, abych si uvědomil, že znal-li bych jeho metodu už dříve, mohl jsem se nejen vyhnout stresům, ale také se svým studiem „nakládat“ efektivněji. Ačkoliv nyní se David Allen primárně soustředí na to, aby jeho metoda začala pronikat právě do podniků, firem, bestseller Mít vše hotovo se obrací především na člověka jako jednotlivce. A není podstatné, zda vlastníte společnost s třiceti zaměstnanci, nebo malou kavárnu, nebo prostě studujete.
Prvotní impulz má však stejné znaky – člověk si uvědomuje, že mu jeho čas tak nějak protéká mezi prsty, aniž by stíhal (s klidem) plnit předsevzetí, úkoly, plány, aniž by měl na sebe a na své blízké dostatek času. A nejde jen o stíhání, ale také o stav své RAM, jak naši mysl nazývá David Allen. Stejně jako se RAM počítače při „zanášení“ novými a novými informacemi, daty zpomaluje, i náš mozek pracuje mnohem méně efektivně, je-li nucen v sobě skladovat desítky dílčích pokynů. Jako příklad si stačí představit nákup. Nepovažujete za mnohem poklidnější nákup, když máte u sebe lístek se seznamem toho, co chcete koupit? (Doporučuji si poznačit na lístek jednotlivý výrobek vždy hned, jakmile zjistíte, že jej nemáte, nebo když předpokládáte, že vám brzy dojde. Vyhnete se tak před nákupem nepříjemným minutám uvažování/vzpomínání nad prázdným papíremu.)
- S úkoly v hlavě se to má podobně jako s míčky při losování.
Okleštím-li nyní GTD jen na první fázi metody, a tedy jen na sběr myšlenek, vyvstane už jedna z jejích velkých předností. Neberte to jako lenost, když dovolíte mozku, aby se nezatěžoval a aby nebyl nucen v sobě nosit úkoly. Často jsem uléhal večer s tím, že mi můj mozek doslova šrotoval, jako by to byla dutá koule, v níž se v podobě malých míčků bouřlivě míchaly úkoly. Nejen že to bylo zatěžující, ale stejně jako při losování, i v mém případě to dopadalo tak, že jen některý z míčků (úkolů) měl to štěstí dostat se z hlavy ven a mohl tak být splněn. Některé to štěstí neměly, jen zbytečně někde v boxu poskakovaly. Druhou nevýhodu představuje náhodnost – stejně jako při losování, i v mém případě jsem vždy plnil úkol, který mi prostě zrovna vyvstal na mysli. Jenže to zrovna nemusel být úkol nutný k realizaci. Někde v „boxu“ poletoval míček s mnohem důležitějším úkolem. Ale.. prostě jsem jej nevylosoval…
Toto přirovnání mělo jednoduše poukázat na to, že spoléhat se na svůj mozek, paměť nevede k velké produktivitě, a už vůbec ne k efektivnosti. Pokud zrovna nejste génius, který má ve své RAM pečlivě urovnané úkoly k jednotlivým projektům, vede si (a hlídá!) jejich následnost v rámci projektů a ještě k tomu z odstupu dokáže vnímat, kdy má který z úkolů/projektů být plněn, pokud tohle všechno nezvládáte sami ve svém mozku, efektivní nebudete. A pod efektivitou nehledejte sousloví „čas jsou peníze“. Efektivní jste tehdy, když zvládnete třeba projekt do školy dobře udělat za polovinu běžné doby a zůstane vám pak čas na to, abyste se svojí milou/se svým milým zašli ven do parku a v hlavě vám při tom neblikal vykřičník, že máte udělat ještě to a toto.
Věřím, že jsem v první části svého „seriálu“ předestřel, že pod time managementem nemusíte vidět nic vzdáleného a zlého. A že se může týkat i vás. V dalším díle se budu více věnovat, zde již naznačenému, sběru informací tak, aby vaše RAM nebyla zpomalována a vy byli klidnější.
PDF 
Leave Your Response