Ačkoliv jsem to neměl v plánu a chtěl jsem dnes napsat text, který by se vztahoval k jedné zajímavé aplikaci pro osobní rozvoj, musím svůj harmonogram příspěvků upravit. Vždyť dnešek, čili 14.srpna, je dnem narozeninovým! Dovolte mi tedy být trochu osobní.

Nejde o mé narozeniny, ani o narozeniny některého z mých členů rodiny. Tento den slavím rok, co jsem si koupil MacBook. Ano, mnohým toto přijde úsměvné, připomínat si koupi nějakého stroje. Pro mě má ale tento „akt“ nejednu podstatnou rovinu.

Ta první se týká již samotného přechodu z notebooku Acer na zcela jiný stroj. Na stroj, který mě za ten rok nepozlobil, nenutil mě čekat na to, až si usmyslí, že nastartuje, nepípal rozlobeně tehdy, když to nejméně čekám a neznám ještě k tomu ani důvody. Nepřehříval se, hlasitě nedýchal.

Také jsem přešel z Windows  na platformu Mac OS X, což je téma, které vyživuje tisíce diskuzních fór a odvěkých hádek mezi přívrženci „oken“ a Leopardů. Pro mě to je změna, které nelituju a nedokáži si představit, že bych musel zase přejít zpět. Černočerné historky z používání Windows mi po tom roce už naštěstí připadají jen jako vzdálené sny/noční můry. (A to jsem byl nenáročný uživatel!)

Další roviny, které s tou koupí souvisejí, se týkají mě samotného. Do té doby jsem se o IT technologii vůbec nezajímal, neholdoval a nerozumněl. Díky okouzlení Macem se to postupně začalo měnit. Objevoval jsem do té doby neznámé věci, možnosti, začal se více zajímat o internet, sociální sítě, ale také marketing. Toto vše nikdy nebylo v mém primárním zájmu a ani profesně se mě to vlastně příliš netýká. Nicméně, ač to zní zvláštně, koupě MacBooku mě také přivedlo ke GTD, k time managementu a k tomu, že jsem se začal více zajímat o osobní rozvoj, efektivitu času (a pochopitelně tedy kvalitu jeho trávení).

Na ten den, kdy jsem si pro Maca jel, si pamatuju zcela přesně. A taky vím, že jsem byl více nervózní než při státních závěrečných zkouškách na vysoké škole. Můžu se tomu sice smát, ale současně tomu rozumím. Dlouho jsem si jej přál, šetřil na něj a těšil se, jak si jej povezu domů. Tehdy jsem ještě netušil, že mě nepřímo a nenásilně povede cestičkami, které se tak nějak lišily od mé představy (vždyť jsem studoval film a divadlo), které se ale velmi pozitivně promítly do mého života.

Bylo by pochopitelně hloupé přisuzovat stroji podíl na mé životní spokojensti… ale vlastně… proč ne? Přece nemusím být „materialista“, abych přiznal, že i práce na počítači, když mi nepůsobí starosti, se může pozitivně odrážet na pocitu štěstí. Jestliže se nemusím popasovávat neustále se stresem, který mi minulý stroj a systém způsobovaly, logicky to vede k většímu klidu.

Berte to jen jako takové malé osobní poplácání Maca po „rameni“. Prožili jsme spolu jeden rok a bylo by nefér mu za to nepoděkovat.