Jsou tomu už dva týdny, kdy jsem naposledy usedl ke psaní článku na svůj blog. Neměl jsem v úmyslu takovou odmlku, i když přiznávám, že uvažuji, zda nedat přednost trochu náhodnějšímu (řidšímu) publikování a docílit tak promyšlenějších a tedy kvalitnějších textů.
Ale jak jsem řekl, odmlčení nebylo úmyslné. Během těch čtrnácti dnů se totiž stalo vícero událostí, na které jsem zkrátka musel reagovat – a doplatil na to mimo jiné i blog.
Tak předně: přišel jsem o svůj notebook (přesněji MacBook). Ti, kdo čtou můj Twitter, vědí, pro ty bez informací trocha kontextu… Ano, nechal jsem brašnu s Macem ve vlaku. Sehrálo v tom roli několik faktorů. Byl jsem příliš unavený (a má pozornost tedy utlumená), ve vlaku a venku byla tma, usnul jsem a probudil se s příjezdem do přestupní stanice (a pospíchal, abych vystoupil) a v neposlední řadě: ještě nikdy jsem necestoval s batohem na notebook (v němž jsem tentokrát ale kvůli většímu nákladu Maca neměl) a brašnou na notebook. I proto jsem pocítil klamavý dojem, že mám vše potřebné, když jsem si v rychlosti dával těžký batoh na záda.
Pochopitelně, že ve vlaku dlouho nezůstal, někdo šikovný si jej stačil vzít. Snažil jsem se „rozhodit sítě“, obvolal desítky bazarů a prodejen (především) ve Zlínském kraji, kde k nehodě došlo. Zadal sériové číslo do mezinárodní databáte Applu, aby byl případný viník dopaden, když by někdy v budoucnu šel do servisu. Poptal se na policii (ehm, nebudu se k tomu ale vyjadřovat) a díky Facebooku a Twitteru požádal o pomoc při obcházení zastáváren.
Asi nemusím popisovat, co taková ztráta notebooku znamená. Musel jsem zrušit okamžitě dvě pracovní schůzky, svoji účast na poradě kabinetu ve Zlíně, výuku. Nehledě na to, že jsem přišel o pomocníka, který mi celý rok prokazoval obrovskou službu – a proč to nepřiznat, měl jsem k němu blízký vztah (ano, i k věcem dokáži cítit náklonost, byť to zní divně).
Na druhou stranu jsem to bral jako takový alarm, upozornění. Nejen proto, abych si dával příště větší pozor, ale i z toho důvodu, abych nedopustil, že bych snad měl být znovu takto unavený. A také jsem to bral jako takovou daň za štěstí a spokojenost, kterou prožívám. Pořád šlo jen o stroj, ne o zdraví, takže jsem se s tím snažil co nejrychleji vyrovnat.
A co nejrychleji jsem musel objednat nový počítač – rozhodně jsem nechtěl jít do něčeho jiného než je MacBook. Stalo se mi to ve čtvrtek a v pondělí už jsem si jel pro nového kamaráda. Čekat jsem si dovolit nemohl, naštěstí (opravdu ale naštěstí) nebylo žádným problémem, abych během pětadvaceti minut dostal do nového stroje veškerá data, aplikace a nastavení, která jsem na externí disk zálohoval přes Time Machine.
A ačkoliv jsem o žádná data nepřišel, vyvolala tato nesnáz dostatečné množství problémů. Na ten víkend jsem měl naplánovaných řadu úkolů, dodělání jistých projektů, a i když šlo o pouhých pět dnů, značně mě to destabilizovalo.
To mě vede k tomu, proč vlastně píši tento článek. Ona destabilizace, ale i únava, která nepochybně mohla za moji nepozornost, má nějaké kořeny. Třeba to zní nepatřičně, když svůj blog věnuji efektivitě a managementu času (a „dělám tady rozumy“), ale uvědomil jsem si, že nemám svůj systém nastavený správně. Konkrétním neduhům se určitě budu věnovat v dalších článcích, ale naznačím už teď.
Nepopírám, že metoda GTD mi obrovsky pomohla a i díky ní mám mnohem pečlivěji promyšlené své projekty, vím, co od nich chci, co k nim potřebuji. A díky GTD mi v hlavě nepobíhají nezbedné myšlenky, úkoly křičící o realizaci, poznámky, které jsem nikde nepoznačil.
Přesto všechno jsem se nenaučil efektivně obsah „svého GTD“ rozmístit do toku času. Do měsíce, do týdnů, do dnů. Spoustu věcí dělám na poslední chvíli, nemám vyjasněné priority, důležitost a míchají se mi tam i zbytečné záležitosti, které ukrajují prostor těm důležitým.
Jestliže mě výpadek pěti dnů dokáže destabilizovat, přičemž ještě stále nemám vše v takovém stavu, v jakém bych si přál, jestliže jsem vůbec dopustil, abych poslední dny (před ztrátou MacBooku) spával vždy jen čtyři hodiny, musí být v mém systému co – radikálně – upravovat.
Změn, kterých chci dosáhnout, je mnoho. Začal jsem nejen reflexí samotného systému správy času, ale i sebereflexí jako takovou. Pořídil si FranklinCovey diář (ano, papírového pomocníka!), začal více uvažovat nad svými hodnotami, cíly a posláním. A tomu chci přizpůsobit i to, co a jak dělám. A kdy. A protože věřím, že FranklinCovey diář a GTD se nevylučuje, ale naopak i doplňuje, budu tomuto tématu věnovat několik následujících textů.
P.S.: To víte, že jsem byl i znechucen tím, že někdo si vzal cizí notebook a ponechal si ho. (Cizí věc zůstává stále cizí věcí, i když ji najdu – nehledě na to, že se dopouštím trestného činu, pokud nalezenou věc neodevzdám.) Ale abych tento svůj nepříjemný příběh uzavřel po hollywoodsku: včera se mi můj MacBook dostal opět do rukou. Nebudu zde rozvádět podrobnosti, jen stručně – ohlásil se mi člověk, který si jej koupil od toho, kdo jej ve vlaku vzal. A protože tento kupující nerozumněl systému MAC OS X (marně hledal Windows) a obával se obtíží s prodejem, našel na mě v počítači kontakt a nabídl mi jej, když mu zaplatím částku, kterou do koupi vložil on. Šlo o šest tisíc. Šel jsem do toho. Svého bývalého MacBooka mám příliš rád na to, abych dovolil, aby se potuloval někde v cizích rukou (i s mnoha daty). Je neporušený a těší se dobrému zdraví…





5 Responses to “Nepříjemná cesta k prozření”
Ahoj Lukáši,
ještě jednou gratulace ke shledání s tvým přítelem! Tvá zkušenost mě opět přivedla k jednomu velkému zamyšlení, které plánuji rovněž shrnout do článku, a to konkrétně jak může podobný průšvih člověka ovlivnit. Ty jsi mě předběhl, tudíž to nebudu opakovat. dle mého soudu je u elektronické verze alespoň ta výhoda, že máš data archivována. Já jsem jednou své první ADK nechal na chodníku před firmou, kde jsme montovali reklamní poutač…a to se nedá dělat nic.
Na stranu druhou jsem chtěl napsat další článek o vztahu GTD a Coveye, který je dle mého spíše symbiozní, než-li opoziční a jsem rád, že někdo, jako ty = přítel elektronického vedení osobní agendy, dojde k pořízení papírového diáře.
Osobně si myslím, že ve smyslu myšlenek, plánování a takového „pocitu z práce“ nepředčí nic papírové řešení, proto se na tvé dojmy velmi těším.
BTW – máme stejné pocity z toho, že je třeba udělat revizi v absolutistickém použití GTD = i já musím vidět svých 50 000 stop…
Přeji pěkný den
Honza
P.S. Napiš rychle článek o FC diáři a použití!!! Na ten se zvláště od tebe velmi těším.
Ahoj Honzo, rozhodně napiš svůj pohled na ten problém „jak může nějaký průšvih člověka ovlivnit“ i na svůj blog! Já si to rád přečtu a být tebou bych nebral to, že jsem něco obdobného napsal, jako překážku. Myslím, že to bude jen dobře, když to napíšeš ze svého pohledu, vlastními slovy – i Ty. Těším se.
A o diáři určitě brzy napíšu.
Tenhle slaďák by zasloužil nominaci na Oscara! Gratuluju. Osobně si nedovedu představit, že by se mi něco takového ze dne na den stalo.
Jedna rada pro ostatní – nepodceňujte pravidelné zálohování. Lukáš si asi nedovede ani představit, co by kdyby…
Díky
Třeba vyrobí nějakou novou kategorii a opravdu budou moci soutěžit i emocemi nabyté články blogů. Oscar by mi nevadil.
P.S.: Záloha záloha záloha.
Díky za článek. Lukášův i Bippermanův blog průběžně sleduju a inspiruju se, takže na srovnání GTD a Coveye se těším. I když kdokoliv píše o tom samém, vždycky je to z jiného úhlu pohledu. Mě taky každá „krize“ nebo „selhání“ GTD systému nakopne a naostří pilu (podle Coveye) a zároveň do mého systému přidá něco, co mu ještě chybělo.
Papírové řešení zatím nemám, jen jako cache pro úkoly. Spoléhám na zálohování, zálohování zálohování, synchronizaci a sem tam nějaký tisk.