První část rozhovoru s Lukášem Bajerem se zaměřovala především na GTD a time management. Nyní se ústředním tématem stala Lukášova pedagogická praxe, to, jak se dnešní žáci liší od předešlých generací, jak lze GTD zapojit do výuky, a dostane se i na kresby a prezentace.

Minule jsme se věnovali především metodě GTD a tomu, jak si plánuješ/organizuješ své pracovní projekty. Rád bych se tentokrát bavil o tobě coby pedagogovi a abych postavil něco na způsob spojovacího mostu mezi předešlým a tímto rozhovorem, zeptám se, zda GTD primárně uplatňuješ k přípravě svých hodin. A můžeš i poodhalit, jakým způsobem? (Máš každou hodinu jako samostatný projekt, nebo jeden půlrok jako projekt apod.?)

Toto je několik otázek v jednom a každá z nich je na hodně dlouhé vysvětlení.

Ve stručnosti: záleží na tom, co je to za hodinu, jaké téma se zrovna probírá, s jakou třídou se toto téma probírá, kolikátou vyučovací hodinu se s žáky setkám – před obědem, po obědě, odpoledne … To je jen několik faktorů, které by měl učitel při přípravě hodin zvážit. Všichni slyšeli různé historky o učitelích, kteří si vyrobí jednu vyučovací hodinu a tu každým rokem po 30 let ve stejném období opráší a odučí.

Snažím se k nim nepatřit. Každá hodina si zaslouží alespoň trochu promyšlení – a každá třída je do jisté míry jedinečná. Co fungovalo s mojí první třídou (před osmi lety, když jsem začínal učit), to by ty současné rozhodně nezaujalo.

A právě tady se člověk dostává na půdu, kde bych se bez GTD rozhodně neobešel. Ke konkrétní přípravě na hodiny se dostávám docela pozdě (nebo naopak velmi brzy ráno) a nemít přesně připravené, promyšlené kroky, velmi pravděpodobně bych se v záchvatu tvůrčí energie topil především v promyšlení, jak by mohly výsledné pracovní listy (a celá hodina vypadat), a k samotné realizaci by asi nedošlo.

GTD mě zocelilo i v další věci, na kterou my, učitelé, často zapomínáme. Učitelé se musí při přípravách naučit zastavit se. Měli by si na chvíli dopřát „luxus“ zamyšlení se nad tím, jak by se hodina mohla odvíjet, anebo jak by to mohlo jít i jinak. Podívat se na hodinu nejen očima svýma, prizmatem tématu, ale především očima žáků. Co budou žáci v hodině dělat? K čemu to povede? Kam se po této hodině (projektu) posunou? Co se naučí? A ne jen dívat se na to, jaké informace se dozví.

V létě jsem podobné zastavení zkoušel se skupinou učitelů na Slovensku. Během 5 minut jsme dali dohromady super znějící projekty – praktické, konkrétní. A kde sehrálo svoji roli GTD?

Dívá-li se člověk na přípravu hodiny jako na projekt, na konci přípravy se stanou dvě věci:

1) čas na brainstorming se vyplatí, protože se třeba z tématu „Erbenova Kytice“ vyloupne 6 hodin trvající aktivita, na jejímž konci žáci nejen znají jednotlivé balady a postavu autora, ale naučili se také používat techniku tvoření storyboardů (tedy nástrojů v praxi použitelných mj. pro plánování projektů, vysvětlování jednotlivých kroků realizace, představení nového produktu a já nevím čeho všeho ještě), spolupracovali, rozvíjeli své čtenářské dovednosti (raději se nebudu dále rozepisovat) a místo hodin češtiny, ehm, kreslili 4 x 3 m velký plakát.

2) brainstormující-plánující učitel najednou uvidí, že první věc, kterou musí udělat, aby si jeho svěřenci rozvíjeli své komunikační dovednosti a práci v týmu (když už odečteme ty informace o Erbenovi a Kytici), je zajít do papírnictví a nakoupit balicí papír a flipchart markery. Jinými slovy, z hluboké filozofie se najednou vyloupnou konkrétní, jednoduché a především realizovatelné další kroky.

A pokud si takhle plánuje více hodin, zjistí, že kromě toho papíru a markerů musí ještě ve stejném papírnictví nakoupit barevné papíry a izolepu do dalších hodin, v sousedním obchodě objednat dalších x- pravidel českého pravopisu či o patro níž balík DVD disků, které bude za týden potřebovat v hodinách jeho kolega. Co mají tyto věci na první pohled společného s kompetencí komunikativní nebo s průřezovým tématem „Výchova k evropským a globálním souvislostem“?

Abych to shrnul: ne úplně každá hodina je projekt a ne každé pololetí či předmět se stává projektem – prostě jak situace vyžaduje.

Dělíš se o své zkušenosti nabyté skrze GTD a další metody se svými kolegy nebo dokonce žáky?

Tady se pouštím na hodně tenkou půdu.  Kolegové mají své způsoby organizace práce zaběhané, a když jim vyhovují, nikam se nemíchám. Když se někdo zeptá, odpovím.

Se žáky je to ovšem jiné. Pokud člověk používá v hodinách projektovou metodu (byť jen v rámci svého předmětu), potom mu GTD může posloužit jako vynikající berlička. A nejen při projektech.

Minulý týden jsme třeba s osmáky řešili kontroverzní reklamu „Měl jsem se líp učit“ Třídu jsem rozdělil na skupiny, jedni měli za úkol reklamu potopit, druzí obhájit. Chtěl jsem, aby mezi sebou vytvořili pro své stanovisko co nejvíce argumentů. Obě skupiny začaly svorně – žáci si řekli mezi sebou jednu věc … a okamžitě ji začali hodnotit a dívat se na ni skrz prsty, proč by se toto říct nemohlo a jaké by z toho mohly vyjít důsledky. Nejsmutnější na tom bylo, že jsem nic neříkal o tom, že by ty argumenty měly být „použitelné“ u soudu. K tomu jsem se chtěl dostat později. V úvodu jsem chtěl jen argumenty.

A tak se žáci (doufám) během hodiny naučili, že v určité fázi přemýšlení je dobré mít hodně byť i hloupých nápadů. Že je v pořádku dělat si v určité fázi i legraci – protože čím víc nápadů člověk má, tím lépe se z nich vybírají ty nejlepší. Jako ukázka to snad stačí… Na závěr snad jen dodám, že na konci mého 4letého působení na mé bývalé deváťáky jich zhruba jen ¼ neměla nějaký ten notýsek, kam by si zapisovala své úkoly.

Patříš do mladé generace pedagogů, dokážeš nyní situaci poněkud zobecnit a vystihnout, čím je její přístup (popř. konkrétně tvůj) odlišný od toho, jak nás učily generace starší?

Máš pravdu, patřím k „mladým“ pedagogům, takže si ještě pamatuji na mnohé hodiny, kdy jsem musel tupě opisovat z tabule nějaké informace, kterým jsem ani zbla nerozuměl (což byl ostatně můj problém u všech přírodovědných předmětů, prvoukou počínaje) až k hodinám, kdy jsem se dobře bavil (těch bylo bohužel poskrovnu). Když se na některá témata dneska dívám z pohledu „učitele“, je mi jasné, že se nám daly zprostředkovat úplně jinak – abychom se neučili jen nějaké informace, ale abychom se naučili daleko, daleko víc.

V čem jsem jiný? Nevím, možná tím, že si myslím, že žáci zvládnou daleko více, než si my učitelé myslíme. A tak se tím v praxi řídím.

České školství, snad z podivného rozmaru, snad z nechuti ke změně, trpí obsesí, že musí žáky naučit úplně všechny „informace“, které by mohli někdy v budoucnu potřebovat – a víc nic. Tak tomu bylo až doposud – vyučíš se strojníkem a budeš obrábět kusy železa až do konce života. Tak nějak se moc nepočítalo s tím, že by se žáci mohli učit celý život – a že hlavní věc, kterou by na základní škole měli skvěle zvládnout, je naučit se učit – způsobem, který jim nejlépe vyhovuje. Že by kromě toho měli umět spolupracovat s ostatními, komunikovat a přesvědčovat, slušně se chovat, respektovat své okolí … o tom všem a jiných věcech raději pomlčím. Naštěstí se situace začíná pomalu měnit.

Změnami neprošli jenom pedagogové, ale bezpochyby samotní žáci/studenti. Kterých změn sis všiml ty? Můžeš to porovnat sám na sobě – jaký jsi byl žák a jak ses lišil od těch, které nyní učíš?

Neučím dlouho, takže nemám srovnání z pohledu kantora. V čem se liší ode mě? Věcí je hrozně moc. Jsou daleko více otevření a řeknou mi věci, o nichž bych se před svými učiteli asi neodvážil ani uvažovat. Spousta žáků chodí za námi, učiteli, řešit své osobní problémy. Také v tom se asi výrazně proměnila role dnešních učitelů.

Často se daleko víc než učitel cítím jako „rodič“ – protože třeba to, zda pozvat holku do kina nebo na zmrzlinu bych asi s ani jedním svým kantorem nikdy neřešil. A abych naši práci nezlehčoval, toto byl asi ten nejmenší problém, se kterým za mnou někdo přišel.

Dále se dnešní děti chtějí především bavit. Kdo by ve věku internetu, PSP či on-line počítačových her a obrovské, vším prorůstající komerce nechtěl, že?

Na druhou stranu musím ovšem říct, že kdyby mě viděli mí žáci v době, kdy jsem byl stejně starý jako oni, asi by mě nepoznali…

Není to tak dávno, co se na českém trhu objevil překlad bestselleru Nápady na ubrousku. Aplikuješ tyto „nápady“ i ve své pedagogické praxi? A jaký máš vztah k prezentacím?

Snad neprozradím nějaké tajemství, když řeknu, že jsem Tomáše Baránka, šéfa nakladatelství Jan Melvil Publishing, které knihu Nápady na ubrousku vydalo, na tuto publikaci nasměroval. A praxe? Bez obrázků bych asi učit nedokázal.

Co se týká prezentací… Před zhruba 7 lety, kdy jsem s kolegou vytvořil jeden z možných způsobů učení formou projektů v rámci jednoho předmětu, jsem se musel postavit před skupinu výrazně (věkově i služebně) starších kolegů a tento způsob jim co nejefektivněji představit – a tady se začala má dlouhá pouť prezentováním, která skončila až u toho, že jsem postupy tvoření prezentací studoval stovky hodin, psal na svém dnes dřímajícím blogu http://workaholic.bloguje.cz/tema-14-tema-prednaseni.php , přednášel o tom, jak přednášet na seminářích či školeních, a především vše, o čem jsem mluvil či psal, nejdřív v praxi prozkoušel a cizeloval.

V současné době (zhruba přes rok a půl ) mám na toto téma rozchystaný e-book. Zatím jej vždy odložily další „akutní“ projekty, ale já stále doufám, že se k němu vrátím. Konečně, současná verze má zatím 50 stran a dalších 50 stran textu mám rozvržených či ve fázi rozpracovaného nápadu. Byla by škoda zahodit půlku materiálu.

Nemocí českých studentů je prokrastinace. Setkáváš se s tímto chronickým odkládáním úkolů i ve třídách, které učíš? Nebo je to spíše choroba starších studentů? (SŠ, VŠ)

Jak u koho. Zejména starší žáci jsou na tom stejně jako jejich souputníci na SŠ a VŠ. Doba se zrychlila a spolu s ní se zrychlilo i dospívání, se všemi kouzly i úskalími. Navíc věcí, které by člověk mohl dělat místo domácího úkolu, je čím dál více.

Co mě trochu zaráží na některých dnešních žácích je to, že jim nějak nevadí, že se na hodinu nepřipraví. Berou to jako naprostou samozřejmost, protože ví, že škola nemá nástroje k tomu, aby je k práci efektivně donutila. Na nějakou střední se vždycky dostanou a nikde není psané, že po střední nemůžou jít na vysokou, tak co by si uhnali díru na patách…

A jak jsi na tom ty s prokrastinací?

Jestli nějakou práci odkládám? A jak! A kolik!

Nenosíš v sobě přání, aby na školách byl i nějaký kurz, který by žáky/studenty seznámil s principy efektivity trávení času, managementu práce a času?

Nu, nosím, nosím, ale zatím se na toto téma ozvali jen kolegové ze Slovenska a skupina studentů na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Na druhou stranu nezájem možná dokazuje fakt, že nějaké organizování času potřebuje jen určitá skupina lidí – ti ostatní to zvládají tak nějak intuitivně, anebo je jim jedno to, že by mohli zvládat daleko víc. Jak je komu libo. Já patřím k těm, kdo nějaký systém organizace potřebuje.

V létě jsem mohl z tvého Twitteru vyčíst, že ses účastnil setkání dalších, asi obdobně smýšlejících, pedagogů na Slovensku. Mohl bys v krátkosti představit, o co šlo?

Setkání neslo název Letní škola moderních učitelů a bylo vynikající. Podobně smýšlejících kolegů tam bylo na 200, všichni nadšenci (kdo jiný by se také jel vzdělávat během vlastní dovolené) a já si čas s nimi vyloženě vychutnával.

Akci pořádala nezisková organizace P-MAT ve spolupráci se slovenskou divizí projektu Microsoftu Partners In Learning. Celých 14 dní probíhaly semináře na různá témata (namátkou tvoření videí, fotoprojekty, kurz zaměřený na tvorbu školního kurikula, použití blogů v hodinách i mimo ně) a malou kapkou jsem také přispěl já. Kdybych to měl shrnout: setkal jsem se spoustou skvělých kantorů a naplnil svou učitelskou mošnu dalšími nápady.

Kromě toho, že vedeš server Mítvšehotovo.cz, máš již dlouhou dobu vlastní blog, kde se primárně zaměřuješ právě na osobní rozvoj, práci učitele. Jak jsi se ke psaní blogu dostal? Co stálo na počátku za impulsy?

Co bylo prvotním impulsem? Snad fakt, že ač jsem učitelem českého jazyka (a tedy i slohu), nemám až na seminárky, diplomku a pár recenzí praktické zkušenosti s tvořením textů. Přišlo mi trapné, že učím žáky, jak mají psát, a přitom jsem si práci s jazykem neosahal jinak než v učebnicích (a následném výkladu).

Takže za mým blogem o „osobním“ rozvoji vlastně stojí snaha o osobní rozvoj – chtěl jsem prostě zjistit, zda s jazykem, který učím, dokážu také pracovat jiným způsobem než tak, že budu vysvětlovat, proč se ve slově bylina píše tvrdé y po b.

A co jsem zjistil? Jazyk, to je živá materie – a pokud se před ním člověk neskloní a nepokusí se jej nikoliv ovládnout (k čemuž přístup učení češtiny, tedy gramatika a především pravopis na ZŠ bohužel směřuje), ale pochopit jej, respektovat jej a sžít se s ním, bude se mu jen těžko existovat. Češtináři, jazyk je „nástroj“ komunikace, ne něco, na čem bychom měli jen zkoumat osobní zájmena, slovesné třídy, nebo časování sloves či vyjmenovávat, kdo se kdy narodil, s kým co měl, co o tom napsal a na co umřel.

Častým psaním jsem navíc zjistil ještě jednu věc: ač mám x zkoušek z pravopisu a z dalších češtinářských „serepetiček“, opravovat chyby v slohových pracích či jiných textech a psát (hodně) vlastních textů bez chyb – to jsou dva naprosto nesrovnatelné způsoby používání jazyka. Takže jsem teď daleko tolerantnější k chybám, které ve svých textech napáchají žáci. Ne, že bych jim chyby neopravoval, právě naopak. Troufám si říci, že se snažím být stejně nesmiřitelný jako dříve. Ale na druhou stranu jim mohou mé vlastní chyby posloužit i jako zdroj zábavy, a možná si v tom najdou i nějaké to poučení.

Díky psaní (což je samozřejmě po češtináře nejlépe získaná zkušenost) konečně dobře vím, že když se člověk snaží do slov zachytit komplikovanou myšlenku, je to, jako by se snažil chytit malého pulce jídelními hůlkami. Jistě, mohl by ho zkusit nabodnout a měl by pokoj, ale tím by nikomu rozhodně neprospěl. Myšlenka by se stejně jako pulec nějakou dobu třepetala, ale co potom?

Stíháš číst jiné blogy? Máš nějaké favority, které sleduješ pokud možno pravidelně a rád?

Stíhám, ale s obtížemi. Ve čtečce mám nějakých 150 stránek, ale rozhodně nemám tolik času, kolik bych na ně chtěl.

Sleduji různá témata od GTD a time-managementu přes blogy o prezentování a komunikaci, managementu, vzdělávání až po stránky věnující se grafickému designu a v poslední době také marketingu a sociálním médiím. Když se člověk podívá na jednotlivá témata podrobněji, nemusí být génius, aby si všiml, že se všechny dotýkají mé učitelské profese – a protože učím, tak mě vlastně i živí.

Koho doporučit? Kromě těch stránek, které se objevují v Linkswitchi každý týden (malá novinka na mitvsehotovo.cz v neděli či pondělí) zcela určitě stránky komunity VizThink, stránky Gara Reynoldse PresentationZen, pro prezentace zajímavé nápady na stránkách Abduzeedo či SmashingMagazine.