Brzy tomu budou dva roky, co se v českém překladu dostala na pulty knihkupectví publikace Mít vše hotovo. Pravděpodobně bych po ní tenkrát nesáhl, kdybych neprošel inspirujícím prostředím článků Petra Máry. A ačkoliv jsem byl do té doby dost skeptický k opěvujícím titulkům na přebalech obdobných knih, nechal jsem se přemluvit a publikaci Davida Allena koupil.

Samozřejmě že nelze přičítat celý proces změn jediném svazku papírů, Mít vše hotovo však sehrála iniciační – a tedy zásadní – roli. Otevřela mi dveře do světa, v němž skutečně lze žít bez stresu a zvládat projekty svého osobního i pracovního života efektivněji. Když jsem tenkrát ještě v průběhu čtení nadšeně parafrázoval svým přátelům obsah jednotlivých kapitol, většinou si klepali na čelo. Buďto za metodou viděli pouze manžetové knoflíčky manažerů (a tedy nepoužitelnost u sebe), nebo tendenci programovat vlastní život (a tedy ztrátu spontaneity).

To první mohu jednoznačně vyvrátit – time-management není jen pro určitou, vyvolenou skupinu lidí. Potřebujeme jej všichni. Protože všichni máme karty rozdány stejně – a jasně. Den má čtyřiadvacet hodin, týden sedm dnů… Vymlouvat se na nedostatek času je proto pouze alibismus. Nikdo jej nemá více či méně. Zkrátka jen někdo s ním dokáže pracovat lépe, jiný hůře. Jestliže máme více povinností, které ale potřebujeme vměstnat do stejného času, jaký má člověk s několikanásobně menším počtem úkolů a projektů – je to jen naše volba. Nejsme ve vleku něčeho, co bychom nemohli ovlivnit. Pokud tedy někdo hořekuje nad přílišným množstvím práce, nedostatkem času – ať tedy do svého života aktivně zasáhne.

Druhý protiargument vůči GTD o ztrátě spontaneity nelze zcela udusat. Znám lidi, kterým vyhovuje pocit neuspořádanosti, chaosu – ale dokáží se v něm pohybovat. Mají rádi nahodilost, nepředvídatelnost. Jen ti skutečně obdaření však nedopustí, aby jejich vznášení v chaosu negativně neprosakovalo i do okolí. I oni totiž mají nějaké závazky, respektive pohybují se ve společnosti. A pokud neodhadnou míru spontainety, jejich sliby a práce přestávají fungovat. Osobně by mne nebavilo spolupracovat s někým, kdo nedodržuje domluvené termíny, nebo ani nedokáže jasně říct, kdy s jeho prací můžu počítat.

Jakmile jsem s Getting Things Done začal žít, poznal jsem nejprve zcela zásadní odlehčení. Ona klidná hladina vody, o které Allen píše, v praxi není jen jakousi zenovovou metaforou. Třeskutý rachot mých myšlenek, které se začaly ozývat především večeř po ulehnutí, pominul. Věděl jsem, že vše totiž průběžně zaznamenávám. Následující atributy metody bylo potřeba více ohnout, zakomponovat do vlastního způsobu života. Proto dlouhé hledání nástrojů, následující uvědomění, že o nástroje vlastně nejde. Proto i občasné výkyvy, kdy mě práce zatloukala do země. Proto ta období, kdy jsem spíše ve vleku povinností, než že bych já sám jim určoval podmínky.

Od zimních měsíců předloňského roku jsem začal problematiku osobní správy času zkoumat pečlivěji, abych dospěl k touze spojit GTD s principy Stephena R. Coveyho (resp. z dílny společnosti FranklinCovey). Dostal jsem se do fáze, kdy mi GTD pomohla  zvládnout mnohem více práce za stejný čas. To mi ale přestalo stačit. Chtěl jsem stejné množství práce zvládnout za méně času. A jako třetí vývojový bod se mi stala touha, abych méně musel pracovat a měl více času na sebe (a tedy i blízké).

Jak se mi (ne)dařilo jste mohli sledovat na stránkách mého blogu. Postupem času i na webové stránce Mít vše hotovo. Ačkoliv má tento článek bilanční charakter, netvrdím, že bych snad stál před potřebou dělat nějakou tlustou čáru. Že bych nyní stal na nějakém mezníku. Stejně tak ale netvrdím, že bych psal takto pojatý text bezdůvodně. I když totiž není Silvestr, stejně jsem zpětně hodnotil – ne rok, ale  dva poslední roky. Uvědomil jsem si, že metoda GTD, Coveyho knihy a další publikace, blogy a články, v neposlední řadě obohacující komunikace se spoustou z vás… – to vše mi umožnilo, abych se více soustředil na to, co mě baví a současně z toho měl i dobrý pocit.

Víte, veškerá produktivita a efektivita může přijít vniveč, pokud si nedokážeme intenzivně uvědomovat, proč tady vlastně jsme a chceme být. A pokud si nedokážeme říct (nejlépe každý den), že po té své cestě jdeme a těší nás to. Vzhledem k tomu, že se dva roky zabývám managementem času, při sebemenších nezdarech (co efektivity, koncentrace…) jsem o to hůře takové prohry snášel. Unikalo mi ale, že i když zrovna v ten den má efektivita strádá, i když jsem si neodškrtnul to, co jsem měl v plánu, i když jsem ani neměl třeba tolik odpočinku, jak bych rád… že vlastně i tak jsem tam, kde jsem si přál být. Že mě obklopuje prostor mnoha úžasných lidí, skvělých výsledků a chvil.

David Allen a jeho GTD není o tomto pocitu uvědomování si radosti, ale může vám k němu pomoci dovést. Stejně tak i další metody, jako ZTD. A ještě více pak knihy jako 7 návyků skutečně efektivních lidí, To nejdůležitější na první místo nebo 10 přírodních zákonů managementu života a času. A i když by spousta z mých přátel tvrdila, že takové publikace jsou jen pro manžetové knoflíčky nebo mají vydělat autorům dostatek peněz – já vím své. Time-management, potažmo efektivita totiž může mít výsostně lidský nádech. Může vás měnit, posouvat, rozvíjet. Bez vlastního vkladu a vůle to nejde, ale pokud nasloucháme zkušenějším a moudrým, nevzdáme se principů, o kterých píše Covey, mohou být dva roky s efektivitou duševně obohacující a radostné. A takové dva roky jsem prožil.